Jak jsme vyhráli Imagine Cup (1.část)

Už strašně dlouho jsem nic nenapsal. Velmi se vám omlouvám. Je to především způsobeno tím, že mám strašně práce (která mizí neskutečně pomalu) a tak chuť psát prostě chybí. A pak taky tím, že když dlouho nic nenapíšu. Stane se tolik věcí, že nevím co dřív.

Teď je to ale jednodušší. Byl jsem lézt v divoký šárce a koukal z výšky 90 metrů (dle Džej Džeje 120) dolů do potoka. Ale ani to nepřesahuje fakt, že můj tým vyhrál národní finále Imagine Cupu.

Jupí a hurá a sláva. Kromě nějakých těch úprav a zábavného programování cool oceánu přišlo nejbrutálnější období až několik dní před finále. To jsme se s Martinem scházeli každý den u mého počítače a od rána do večera bez přestávky (fakt bez přestávky) programovali. Nic jsme nejedli, jenom pili kafe.

Poslední den byl obzvláště výživný. Kromě toho, že jsem se starym candym, jež je prezentační matador, připravoval prezentaci (škoda, že jsem to po něm nezdědil . A zase to odprezentoval špatně. Ač jsem se fakt snažil…), jsme s Martinem dopisovali ještě spoustu věcí. Opravovali shadery. No jéjej. Pak bylo nutné sehnat výkoný notebook na prezentaci. Ten nikdo z nás neměl. A nikdo nemohl půjčit. Nakonec mi poslal děda notebook ze severních čech po strejdovi. Bylo nutné se s ním střetnout u dálnice. Instalace XNA trvala neskutečně dlouho. Končíme asi v 1 hodinu ráno. Celou dobu předtím i během instalace samozřejmě programujeme. Martin se nemá jak dostat z Letňan na Strahovské koleje. Mezitím Mája pracovala na grafické podobě slidů a každému tvůrci vyrobila portrét dle fotek. Dělala na tom asi 8 hodin. Nestihla si nakoupit a trpí hlady. Slibuju že přivezu pizzu. Skáčeme s Martinem na můj závodní mopéd (po tunningu, vpravdě závodní, ale to je zase jinej příběh). Odvážím ho na noční bus jezdící na Strahov. Jede za 10 minut. Hurá. Takřka smykem a po zadním kole pádím Ječnou na Orionku za Májou. Děláme pizzu. Jíme. Docela úleva. Chci jí převyprávět prezentaci. Ale u druhé iterace vyprávění usíná. Jenom mumlá, že sem děsně roztomilej. Tak fajn, snad si to budou v Microsoftu myslet taky. Nastavuju budíka a uléhám vedle své milé na zasloužený 4-hodinový spánek .

Vstávám. Občas mě přepadaj nervy. Ale vždycky si řeknu, že máme přece super hru a že se jim musí líbit. Setkáváme se s Martinem na Ipáku, abychom ten Mrkvosoft společně lépe našli. Povedlo se výtečně. Vypadá to tam luxusně. Například ve většině firem mají cedulky s tím co se v které místnosti děje. V microsoftu mají displaye. Jsou prostě jinde . Dostali jsme jmenovky. Igelitku. V ní nějaké věci a navíc další tričko abychom mohli chodit po škole a vytahovat se . Raut mají také luxusní. A hosteska je na můj vkus až moc hyperaktivní, ale to je spíš můj problém, protože mi to přijde u všech podobných lidí, jež dělají svou práci pořádně.

Ještě mi padají drobky snídaňového medovníku od pusy a už začínaji prezentace vývoje softwaru. První je jakýsi tým dokorandů. Prezentují nějaký složitý systém pro předpověď šíření nemocí. Nicméňě, když to spustí: vypadá to trochu pofidérně. Věřím, že jim pod tím běžel skvělý matematický model, ale nějak to neprodali (značky s nákazou jsou legračně nad sebou a různě kdesi a ne ve městech atd.). Druzí jsou naprosto skvělý autoři projektu HOPE. Je to projekt pro evidenci pacientů v rozvojových zemích. Systém běží na OLPC. Kdykoliv se potkají dva počítače, dojde k synchronizaci pacientů. Počítač se také synchronizuje se serverem přes internet když může. Naprosto geniální. Celý systém je velmi promyšlený a mají i výbornou prezentaci. Jednoznační favorité. A taky že jo. Návrh softwaru vyhráli s přehledem.

Teď jsme na řadě my… A já jsem už moc unavenej tak vám to povím třeba zítra a jdu spát