Albanie, Černá hora - Fotoseriál

(seriál na pokračování)

Starej candát se vrátil z výpravy z Albánie s dobrym kámoše Dejvem a celej nadšenej se rozhodl, že tam zajedeme ještě spolu. Zrovna jsem se drápal na nějakou skálu takže jsem jenom do mobilu zahulákal „jasně, super nápad“ a bylo dohodnuto.

Tento článek bude obsahovat spoustu fotek a málo textu. Tak jdeme na to:

Naše vozidlo: Expediční land rover defender, ve kterém se dá spát a vařit … no a co víc byste chtěli ne? . Úžasný stroj, poskytující totální svobodu na cestách. Spíte, kde chcete, vyjedete tam kam vyskáče leda kamzík… Pohodlí se nedá srovnávat s nějakým obytným autem, ale oproti stanu je to luxus nad luxus. Co víc si přát?

Můj parťák: Starej Candát, nejlepší kámoš jakýho mám, který je taky mimochodem můj táta. Pravej cestovatel a dobrodruh…

Tak a vyrážíme…

Projeli jsme maďarsko, srbsko a nacházíme se v černé hoře. Dáváme na doporučení a jedeme se podívat do národního parku, jehož jméno jsem úspěšně zapoměl. U recepce s ptáme paní jestli tam můžeme spát. „Ne to se nesmí, tohle je národní park“. Ptáme se jestli můžeme, jet do parku autem. „Car trip? No problem, ale musíte na to mít auto“. Vhodnější rozhodně nikdo nemá. Ale pořád nám vrtá hlavou: autem se tam smí rajtovat, ale spát ne? Ehm? …

Narážíme na příhodné místo na spaní poblíž jakési podezřelé chaty. Ptáme sympatického pastevce, jestli mu můžeme zaparkovat na pozemku. Nemá problém. Směje se nadšeně ukazuje kde je „rovnica“ - první černohorské slovo, které jsem se naučil.

Pastevec se jmenuje Mišo. Má upřímnou radost z toho, že jsme taky Míšové. Dáváme mu české pivko a společně ťukáme na zdraví naší becherovkou. Se starym candátem vzájemně koštují cigarety. Tím úspěšně zahajujeme družbu. Jsme zvaní na večer do jejich kuči.

A máme večer, míšové se druží…

Mišo je veselý člověk. Žije se ženou Nevenkou. Na cestovatele se dorazil podívat i druhý pastavec Veselin s chotí. Tvrdí že je agro inženýr. Myslíme si že kecá. Ale to si necháváme pro sebe. Ptáme se na život v černé hoře. Srovnáváme českou republiku s černou horou a obráceně. Je vážně legrace. Komunikace probíhá v češtině, černohorštině a když je nejhůř tak v ruštině (ocenil jsem ty dva absolvované semestry ruštiny). Dozvídáme se spoustu věcí. Třeba i o kosovské válce. V tu chvíli jsou všichni zase jugoslávci, nebo spíš srbové a kosovo je „jejich“ a ne těch muslimánů albánskejch. Mišo byl ve válce. Byl minometčík, prý i někoho zabil. Divná věc, říkáme si pak, takovej milej člověk, ale před pár lety zabíjel… Asi v půlce večera naši hostitelé vytahují starou pušku. Naše tváře zbledly. Ne že bychom se báli, že nás zastřelí, ale prostě nemáme rádi zbraně… Snažíme se jim vysvětlit, že nás puška vážně nezajímá. Oni se smějí, ukazují že není nabitá a zase se smějí. Nevenka někam s puškou zmizí a za chvilku „prááásk“. Nevenka střílí ze dvěří do vzduchu. Candát byl k ní zády, vážně se lekl. Já ji viděl, ale lekl se snad ještě víc. Ale to nic nemění na tom, že to byl vážně zajímavej, poučnej a velmi příjemnej večer se zajímavejma lidma.

Ráno v černé hoře… Candát ještě spí. Já obcházím louky a lesy a užívám si přírodu. Jsme zvaní na snídani. Když dorazíme, Mišo s Nevenkou jsou už dávno najedení. Za to nám k snídani stále cpou pivo a kafe. Tak to oni prostě dělají. Lahváč a silné lógrové kafe… Nafasovali jsme taky domácí chleba a s díky vyrazili na další cestu

Nevenka, Mišo, Candát a naše oblíbená puška.

Cestou potkáváme úžasnou přírodu. Pak taky koně, a když jsme blízko k civilizaci tak dokonce lyžarský areál. Pak už skáčeme na opravdu kvalitní silnici a letíme do Podgorice a odtamtud je to co by menhirem dohodil do albánie.

Zde trochu chybí fotky. Tak slovně. Přejezd přes albánské hranice je pohoda. Celníci se tvářili děsně důležitě, ale jinak jsou v klidu. Že se blížíte do albánie se pozná dle toho, že z cesty zmizí asfalt a už se neukáže.

První příjezd do albánie je neskutečný šok. Všude jsou odpadky, stará auta a všechno vypadá, že je staré asi 30-40 let. Já zírám. Děsně se mi to líbí. Je to jako jiný svět. Rozhodně necítím nějaké zhnusení nebo tak něco, jako někteří „cestovatelé“ ve svých blozích. Tady jsou lidé prostě jiní. Kupodivu to působí opravdověji, než ta naše evropská čistota.

V prvním velkém městě: Kopliku zastavujeme a nakupujeme citróny. Candát zkušeně prochází obchod, zatímco mě, stojícího vedle defendra, si vyhlédl albánský stařík a něco do mě albánsky hučí. Já, zaražen střetem s novou kulturou, mu odpovídám pěkně česky „já vám nerozumim… Ne vážně vám vůbec nerozumim… Dědo, ale já vám fakt nerozumim“ a hloupě se na něj směju. Dědu tu nakonec přestane bavit a odchozí vyprávět kamarádům o tom jací jsou ti cizinci divní. Pitomci, neuměj mezinárodní jazyk: albánštinu.

Jedeme do Thethi, vesnice v horách.